KLID.

Šla jsem hledat, vísko milá,

k tobě klid,

chtělo srdce o svém štěstí

aspoň snít.

Nadýchat se lesů vůně,

zlíbat květ,

co jim lučiny se směje

svěží ret.

Slouchat písní pod oblaky

srdce ston,

aby ztichl v jejich kouzlu

jako zvon.

V tvoje chaty u potůčku

krok můj spěl,

aby pod jich krovy umlk’

duše žel.

„Dej mi v srdce jednu píseň

jásavou,

jeden květ, co bují v luhu

v duši mou.“

Šepce vánek: „Zmlkne píseň,

zvadne květ.

Zavři srdce! Roztoužený

zmlkne ret.“

Ke hřbitovu maně bloudí

zvlhlý zrak...

A přec – i v těch jeho lípách

zpívá pták...

Nedáš-li ty, vísko milá,

štěstí třpyt,

dopřej srdci, dopřej aspoň –

zapomnít!