Klid.

Snět nepohne se. V trávě porosené

ztich’ šedý koník vyplašen mým krokem,

v nesmírnou hloub se čistý azur klene.

Zhasíná slunce za skal hnědým bokem,

les v dálce splývá v hradbu mlhovitou

a řeka v olších modrým kmitá okem.

Klid! Vůně! Chlad! Je kytkou porozvitou

zem celá, básník tiše nad ní skloněn

poslouchá hudbu, již má v duši skrytou.

A vírem dne a ruchem žití honěn

jak jelen žízniv pramen ticha loká,

jenž z všad se řine ničím nezacloněn.

Jak motýl purpurný, jak hvězdooká

se vážka míhá v smaragdové trávě,

tak spící nitro v ráz mu zčeří sloka

a štěstí jásá v ní a vyzývavě

se mladost hlásí s upomínek druží,

vše, čím byl velký kdys, kol plane v slávě:

I cítí, jak má duši plnou růží.