Klid!

Mít posled klid – klid kamene mít němý,

klid kmene, který podťat klesne k zemi,

ji poprvé on líbá listy všemi,

z níž mízu živnou čerpal ručejemi.

Ach, poprv – naposled! Kdys v jara květu,

kdy koš měl plný ptačích písní, vzletů,

jen koketoval písní ve přeletu

s tou zemí, kořeny jíž deptal v hnětu.

Ach, poprv – naposled! – Vzruch po životě

se ozval korunou a dozněl v hmotě

v tak dojemné a čárné, sladké notě.

Ó lásko má! – Ty nesmrtelná, svěží,

dnes listí kmene skáceného leží,

dny moje, kol, jen vichr přes ně běží.