Klid.

Já, který smuten kráčím životem

bez vášně, kliden, starou volám báj

si v mysl o jezeře hlubokém,

jež dvě jímalo výspy. Blahý ráj

na jedné kvet’, a život čarným snem

v tom ráji byl a smrt tam nebyla.

Přec v srdci blažených bol těžký vřel,

neb tíha klidu tak je znavila,

že k břehům druhé výspy plavali,

kde smrti dům se prostřed bouři tměl...

Tak já též zírám s touhou do dálí,

po vzruchu vášně volám, vzruchu sil.

Kéž na duši mou bouř se přivalí,

bych v smrti spásu vidět nemusil!