Klidné sloky.

Když poprvé jsem z jara vyšel ven

a viděl trávník svěží,

já stěží

jsem odtrh’ oko jako okouzlen.

Po dlouhé zimě, jejíž mrazný chlad

až do té naší hrudi

tak studí,

tou zelení jsem podivně byl jat.

Tak život zklamav, odvyká nás hřmít

a chvět se v divoké touze,

a pouze

vždy méně přát si učí, méně chtít.

Co nestišilo, neskojilo dřív,

to pak nám stačí,

i k pláči

to pohne, nad čím byl kdo dříve zív’.

Jsme potom vdečni i za schladlý cit

a všeho toho málo,

co hřálo,

i za život, i za smrť, jež dá klid.

A jenom tak je možno zříti, v svět

jak opuštěn svou silou

a s bílou

se hlavou ještě pousmívá kmet.