KLIDNÉ SRDCE.

Žeraví podzim ve žloutnoucích tónech lesa,

klid slunce chladný důvěry má smích.

Mé srdce pevné dnes je, věří, nepoklesá,

necítím o nic bázně v prsou svých.

Když staletí jsi život miloval, tož z žití

tě nikdo nevyrval a nevyrve.

Tak citliv jsi, že každou ránu srdce cítí,

tak hrdý jsi, neb chceš jak dříve: své.

Jde s tebou ticho světnic, v plenkách na kolébce

kde dítě dříme, slunce plodonosný šíp.

A kolébavka, kterou nad ním matka šepce,

jest žití budoucího nejkrásnější slib.

Vsím, městům svým a potokům a lukám, hájům

já slyším zevšad písně svého mládí pět,

a lásku k dřevním památkám a užším krajům

mluviti echy zvyků dávných let.