KLIKA.

Ó, kliko, zdráva buď i tvoje silná vláda,

tím silnější, čím zjev tvůj zastkvívá se výše!

Ne darmo smrtelník tě ve svou ruku vkládá

jsa tolik malinký v své jindy příkré pýše.

Jen vytrvalost chceš, když marně cvakla’s jednou,

nechť po druhé tě oči prosebníka zhlednou,

a po druhé když cvakneš bez všech úspěchů,

dáš jistě po třetí mu ždanou útěchu.

V tak různých podobách se stkvíš a blýskáš všady,

u dveří biskupa i u mecena dveří.

Má úsměv na tváři, kdo dříve pískal hlady,

když v znamení tvém jedná, doufá, pevně věří.

Jsi v žití kormidlem i busolou a veslem,

v kýžený přístav se tvým každý vjede heslem,

a nepřítel tvůj, samotář a škarohlíd

je ztracen na věky, tvůj nechrání ho štít.

Dřív mozek v schopnosti a duch na váze platil,

dnes tebe vidím jen, ó kliko všemohoucí,

jak trčíš v kroky nám, – bloud, půl jsem žití ztratil

se nekoře ti, kliko, s oddaností vroucí.

Již kaji se, zní proto nadšené mé pění

dnes k chvále tvé jen, ale pro kritika není,

leč nemá-li tě taktéž ohmatanou plát

i u svých zavřených a nepřístupných vrat.

Sviť dlaní leštěna a nepolam se, běda!

Byť leckdo, na oko jen, zhrdal tebou zjevně,

přec v sklonu pokorném tvou záštitu si hledá

a se sokem se střetá na prahu tvém hněvně.

Tvou chválu vyjásal jsem, hleď, z nevěrce věřím,

neb za honorář dnešní pěkně povečeřím

tvou zásluhou – tož dík ti šeptá povzňatá

má duše skeptická, ó kliko klikatá!