KLUK.

Kluk, malý lotr, jak by neměl cit,

jak skála tvrdý, nedbá, když dá ránu,

při dětských rvačkách sáhne po balvanu,

jen zuby a pěsť zatne, když je bit.

Tu malá Boža umře – shasl svit

těch krásných oček! – v rakvi leží k ránu;

jdou otec, matka, sousedé – kluk v lánu

se toulá sám. Až když je sama, klid

v svých líčkách, přijde, šeptá v tvář tu lednou:

„Víš, Božo, jak jsem v zlosti kop’ tě jednou,

to není z toho, viď?...“ A očka spáče

se nezvednou... „Mně líto je to, věř...!“

Nic. Ticho. Slunce padá na kadeř.

Jak tiše spí!... A hoch tak hořce pláče...