Klythie.

Jak chvěla by se pod ním ňadra mladá,

tak malebně tvůj šat se skládá v řasy!

Co z kamenných vln tvého roucha padá,

toť celý svět je netušené krásy!

Že pozdě zrodil jsem se, příliš živou

mně výčitkou je tvoje hlava snivá.

Ó jaký bol, jít pustou světa nivou,

když krásy den se lidstvu připozdívá!

Proč zrovna ve mně staré nítíš boje?

proč zjevuješ mi, co nenašel mnohý?

jak výsměch krutý sypeš v nitro moje

řeckého světa hetéry a bohy!

Co mohu já, že lhostejně svět kráčí

kol velké krásy tvé, jíž vděk mu cizí?

Já mohu pouze skrýti tvář svou v pláči

a litovat, že lidstva jitro mizí.

A doufat snad, že čas ten přijde znova,

kdy lidstvo vlastní nezkojené touhou

zas na tvá klesne ňadra mramorová,

tam proplakat svých bolestí noc dlouhou.

Kdy v jeho srdci, odkud všecky bohy

juž vymrskalo, prázdno bude zívat:

tvé, Afrodito! zas obejme nohy

a s pláčem bude věčnou krásu vzývat!

Ó fantomy! ó mocné stíny bílé!

vy němí svědci lidských bojů! zpátky

k vám člověk přijde nenalezna cíle,

zas hvězdou bude mu váš úsměv sladký.

Meč zahodí a thyrsus znova chytne,

zas oživne v něm starých Sibyll slovo,

vám vrhne v klín své srdce nenasytné

a znova vyjde slunce Homerovo!

A všecky dumy, předtuchy a báje,

co ve symbolu řasné roucho halil,

vše v krásy slunci jemu na čin staje,

když její víno v číš svých srdcí nalil.

Vše sny, pro které dal se na kříž vbíti

a pro něž vesel vstoupal na hranici,

na ňadrech tvých se v prach a popel zřítí,

ó Kráso jedna, velká, vévodící!

Tvůj věk se vrátí! Co tu kleslo v rumy

oltářů, trůnů, tyranů a králů,

však zvěstí tvojí dosud Tayget šumí

a slunce zlatí Parthenonu skálu.

Na místa chrámů tvojich s bílým čelem

se vznesly dómy, z žuly chmurné květy,

leč v labyrintu chodeb jejich ztmělém

cos znělo jak se líbající rety.

A kouzlo hrobů vybledlo a víra

mdlá křídla spustila juž dlouhým letem,

zem zachvěla se jak obrovská lyra

a tucha jara létla celým světem.

Ó budiž ona ruka požehnána,

jež první torso zvedla z rumu nitra,

tou otevřena lidstvu ráje brána

a zapálena první zoře jitra.

Šleh’ nový plamen do vychladlých duší,

kdo mohl hřát se, k tomu ohni spěchal,

duch, který něhu svou vdech’ do Venuší,

jenž v Kentaurech své síly stopy nechal,

ten nesmrtelný celou zemí provál,

jak bouřný vichr když se stočí v lese,

že plá nám do snů tváře tvojí oval,

ó Klythie, a strunami tam třese!

Tvůj věk zas přijde! s ním se radost vrátí!

my s nohou střesem prach minulých časů!

My opijem se krásou do závrati

a hyacinty vpletem do svých vlasů!

Byť krátký život, nové z něho setby

nám vzklíčí růží, zázraků a zpěvů –

pak básník zavře též svou knihu kletby

a jeho bolest usne ve úsměvu!