KMEN V LESE.

Kmen v lese nakloněn stál... Kdysi ranou blesku

byl v půli roztříštěn... Byl starý již to kmen.

Svým dřevem ztrouchnivělým úzkou stínil stezku

a k umírání pozvolna byl odsouzen.

Stál rozbitý a chabý v beznadějném stesku,

cos na něm dřímalo jak věčné mdloby sen.

Prach jeho hniloby plál v zlatém slunce lesku

a pomalu se drolil. Tak kmen hynul jen...

To bylo jednou v létě... Strom jsem viděl hníti.

Však když jsem dále šel, jsem cítil, všude v zemi

kol do kola že kmen své ryje kořeny...

Až na povrch se draly, tuhých prstů sítí

v zem vrývaly se mocně. Silami to všemi

kmen ve křečích se držel země zlomený...