KMET

Zpokorněl už jako nikdy dříve,

zpokorněl, když má už vlasy sivé,

čelo vrásčité a zvadlé líce,

když je jako nalomená svíce

a když má již v hrobě jednu nohu:

mlčky, pokorně se blíží k Bohu.

A Bůh praví k němu dobrotivý:

„Pojď jen blíže ke mně, starče sivý,

přistup blíže ke mně bez ostychu:

vím, žes odložil už hříšnou pýchu,

všechnu hloupou domýšlivost svoji,

zpokorněl a zmoudřel ve života boji.

Pojď, posaď se ke mně po pravici:

syn můj jsi, já otec milující,

trpěls, strádals, těžký kříž jsi nesl,

klesl pod ním... Kdož by nepoklesl?

Všechno dávno je ti odpuštěno!

Stoluj se mnou, máme rozprostřeno.“

Poslušně a pokorně kmet sedá,

vděčně oči k hostiteli zvedá,

nejsa schopen jediného slova,

v hříšnou hruď se bije zas a znova,

dvé pramenů slz mu s očí řine –

Věčná láska – Bůh jej v náruč vine.