KMET VLASTENEC.

Že spatřil světlo jsem nebeské,

Kde vy též, bratří, žijete,

Čest otců z ust že matky české

Rozhřála mysl dítěte;

Že já cit děcké touhy, lásky

Českými jen jevíval hlásky:

To slast je má, to slast je má,

Již vděčný jen syn vlasti zná.

Že jsem v jarosti své kvetoucí,

Když v světě stál již mládenec,

Svou lásku obětoval vroucí

Vlastence jen co vlastenec,

Že jsem ji v každém novém máji

O příštím hlásal blaha ráji:

To slast je má, to slast je má,

V níž tone duše blažená.

Že jsem co muž své vlasti drahé

Rekovné služby věnoval;

S ní radoval se v době blahé,

S ní v strasti truchlil, bědoval;

Že vychoval jsem syna ctného,

Jenž nahradí zas otce svého:

To slast je má, to slast je má,

Pod sluncem rovné že nemá.

Že utěšenou zřím tu dobu,

Kde vlasti zkvítá naděje,

Že někdy též u mého hrobu

Se české oko zaleje,

Že prach můj pojme česká země,

Kde bohumilé žije plémě:

To slast je má, to slast je má,

Ta nad hrobem se zelená.