Kmotra Vošatky kandidátní řeč.

Od těch dob, co za voličů volby

v okázalé obci Konikleci

vítěz vyšel z občanské té kolby,

s Vošatkou se dály divné věci.

Zajel do Prahy – a motýlovi

kukli svlékšímu se podobal

navrátiv se, ze starého nový

Vošatka se tamo vyklobal.

Na čamaře – – – – – – –

Již jsem podotkl, že doma kvetla

Vošatkovi dcera Bětunka –

když i študentovi hlavu spletla,

toť se ví, že sličná děvunka.

Študenta jen okouzluje cena

dívčích ideálních půvabů,

nikoli však mrzký cinkot věna –

vždyť on nepomýšlí na svatbu.

Světlá vrkoč – však ne, lásky vaše

nechci uspat v líčení tom víru,

vždyť pan študent rýmy na ně páše

s vykřičníkem každý do Lumíru.

Vošatka si neliboval valně

v tomto svazku spiatém ideálně.

Teď však náhle k študentu se blížil,

až pak jednou zastihnuv ho v statku

k němu usedl a ruce skřížil

a pak po lhostejném po začátku

otevřel mu srdce své, že silně

na sněm kandidovat míní, leč

k tomu že má zapotřebí pilně

zpracovanou kandidátní řeč.

A tím vyznáním, jak by mu břímě

s prsou spadlo, povznesl své týmě,

od čamary utrhl si šňůrku

a Kuráži pod stůl hodil kůrku.

(Již se o tom rozšiřuje zpráva v Konikleci.)

Že pan študent napsal řeč jak perli,

o tom neučiním povyku;

vždyť mu láska ve květné své berli

propůjčila k tomu rafiku.

A že Vošatka ji do puntíku

za krátko své matce odříkával,

uvěříte bez dlouhého křiku –

vždyť i Kuráž již ji poštěkával.

Kmotr Vošatka již jede k městu –

naplněna jeho časná stránka,

jež tam těsnou proklabává vestu.

Ve voličů středě „u Beránka“

hází slova na pravo i v levo,

nedbale se v židli kolíbá,

na sklepnici volá: „Krásná děvo!“

a jak holandr si nahýbá.

Jeho sok tam prohání se hbitě,

řeči jeho vnikají jak meč –

Vošatka však usmívá se skrytě

mačkaje svou kandidátní řeč.

Již jsou v síni volební – a sok

dokončil své řeči hřmící tok. –

Aj, tu kmotr Vošatka jak čtyři

pevným krokem na řečniště míří.

„Pánové!“ tak začal, skloniv hlavu –

„Naše máti vlast,“ tu jeho hled

utkvěl na voličů davu –

a strach náhlý do duše mu sed’,

před okem se dělaly mu mžitky,

živou mocí nemoh’ nalézti

ztracené v té chvíli nitky –

a duch jeho bloudil v bezcestí.

Až pak vytáh’ pomačkaný list

a řeč počal kandidátní číst.

„Naše máti vlast,“ tak volá znova

a zrak jeho pílíc (sic!) na papír

slabikuje zmodrchaná slova –

ty (sic!) však točí se jak vodní vír

a list se mu třese pod rukama.

„Máti vlast,“ teď do třetice pěje,

Nevím, prorazil-li jednohlasně

kmotr Vošatka, než tolik vím,

od voleb že navrátiv se šťastně –

porazil svou plentu s prokletím,

o Kuráže otloukal své boty,

„máma“ bez obalu říkal matce

a že W zas připsal s dvěma hroty

pod fotografii ku Ošatce,

se vrat pak že v nejranější době

ztratily se navštívenky obě.