Kněz a hrabě.
Byl hrabě Zálabský, divoký pán,
co den projížděl pole i lán,
a dřív než ranní se červánek vzňal,
své milené chrty ze brány hnal.
I na Boží den, s hlaholem trub
se žene kol chrámu a klidných chalup.
A zvonek když k ranní zve modlitbě lid,
před chrámem kněze tam bývá vždy zřít;
on k hraběti, na bujném oři když jel
a honce své ku kvapu dál vybízel,
vždy s poklidnou tváří, v níž modlitba dlí,
otcovským hlasem tato slova dí:
„Hospodin ve svůj tě dnes volá dům!
Opustiž lesy a honců svých tlum,
on tebe vyzývá, bys v svatyni dnes
poklek’ a modlitbu k nebesům vznes.“ –
Než s posměchem hrabě dí: „Ku předu, dál!“
a v dálce již burácí divý ten cvál.
Jej netěší modlitba ni nábožný zvuk,
jej kochá jen rohů divoký hluk. –
Však nezoufá kněz že marný byl hlas,
a když přišel nedělní, posvátný čas,
již zase tu ve dveřích chrámových dlí
a k hraběti s družinou ta slova dí:
„Opětně Pán tebe k milosti zve,
promíjí poslední poklesky tvé.
Hospodin ve svůj tě volá dnes dům,
opustíž lesy i honců svých tlum.“
Tu v posměchu hrabě svůj povznese pych:
„Co bláhovče milost tvá, co mi ten hřích,
mě netěší zvonů, ni žalmů tvých stesk,
mne rozjaří bičů a lesnic jen vřesk.“ –
Kněz křížem se znamená a k nebi zrak šle,
než nad duší rouhavě nezoufá přec v myslí své. –
A opět tu ve dveřích chrámových dlí
a čeká, až poletí kol hrabě zlý.
A s vížky hlas zvonku zbožný volá lid,
by před tvář Páně šel se pokořit.
Než v svatyni Páně v nábožný zpěv
rouhavě doráží divokých hnanců řev.
Toť hrabě zas burácí, a v hříšném zápalu
své kopí třímá tam v mohútném návalu.
A když pak kol chrámu se žene jak ďas,
tu opět jest slyšeti kněze ctný hlas:
„Hospodin ve svůj tě volá dnes dům,
opustiž lesy dnes i lovců tlum;
já ve jmenu Páně zvu v Jeho tě stán,
vkroč v svatyni sem, stůl Boží přichystán.“ –
Než hrabě s posměchem se na kněze oboří
a vzteklou vášní zrak jemu zahoří:
„Ten temný les, to můj je stůl, můj stán,
na jiném koberci tam kvas můj přichystán,
tam Ty pojď se mnou, tam zvu Tebe já,
tam všecko – život, smrt i spása má.“
A směje se, posmívá, uhání dál
a za ním honcův dav, jak by je ďábel hnal. –
I povzdechnuv potichu kněz k sobě dí:
„Hospodin hříšníky nikdy nezhrzí
a kleknout-li nepřijdou v svatý jeho stán,
tu v lese neb poušti sám je najde Pán.“ –
A již tu ve chrám vstoup’, poklekl a zas vstal,
s oltáře potom Velebnou Svátost sňal
a kráčí u modlitbě kobkou chrámovou,
a kráčí u modlitbě tichou dědinou,
a kráčí u modlitbě přes luh i lán
tam přímo v les, kde bouří divý pán.
A an tak v modlitbách ku předu kráčí dál,
tu z hvozdu o pomoc hlas teskně pozalkal.
Muž zbožný leká se, než marně nelení
a kráčí mužně dál, na rtech svých modlení.
A opět nářek ten, volání o pomoc
doráží z houštiny, vždy k uchu víc a víc.
Kněz zrychlí krok a směle kráčí vstříc
a stoupá v nejhustší teď černých hvozdů noc.
Tu leží hrabě, bez zbraně a bled,
dvou vrahů dýky mu hrozí teď na posled,
on svíjí se a volá ouzkosten:
„Můj Bože, Spasiteli, budiž mi pomocen!“
A hle, jak zázrak, kněz stoupí v před:
„Ve jmenu Pana, ustaňte, vrazi, hned!“
A vzhůru pozvedá tu svátost velebnou
jež stkví se zázračně posvátnou září svou.
A když tak před nimi muž zbožný stál
a svátost v ruce svěcené ku nebi pozvedal,
tu vrahové strnuli, jak mramor jejich tvář,
neb poznali jak mocná jest Božstva svatá zář.
A rouhavý v modlitbě již se chvěje ret,
a zbožně k nebesům divý se nese hled.
Pak sami vzdali se, v lítosti svých vin,
by po právu a milosti souzen byl jich čin.
Než hraběte mocně jal ten divný zjev:
on klesá teď na zem, svůj zapomíná hněv,
on pláče a líbá kněze řásný šat,
než mluvit nemůže, jsa v srdci Božstvem jat.
A nábožný kněz žehná jej rukou svou:
„Věř pevně, synu můj, jatý dřív nevěrou,
Pán poznal tě, tys Pána nepoznal,
Pán k tobě přišel sám, by duši vyhledal
a hledí na tě zas, jak dobrý otec tvůj
a praví k tobě zas: Pojď se mnou synu můj! –
Nechodiž více kol, kde dům jest spasení,
bys v něm dřív nepoklek’ ve zbožném modlení“! –
A tiše kráčí kněz, na tváři zbožný klid,
divého hraběte vždy v chrámě bývá zřít.