KNĚZ PÁNĚ.

Tich jako jehně čisté vlny

jdeš, kněže dobrý, pod svým jhem,

zrak blankytný tvůj vláhy plný

a ústa s trpkým úsměvem...

Ždáš útěchu svou z Písma listů,

když rvou tě spáry ostříží,

i chápeš u evangelistů,

jak trpěl Ježíš na kříži.

A v symboly se ponořiti

tvůj utýraný touží duch...

„Hle, hostie v své běli svítí –

ó tělo, víš, žeť blízko Bůh?

Ó duchu, jásej rozechvělý

a koř se hloubce tajemství:

mým slovem v tento chléb se vtělí,

Jenž vyšel z lůna panenství!

Ó zřím Jej, jak se chýlí ke mně,

Své tváře tichou velebou

jak duši mojí kyne jemně –

ó jdu, můj Pane, za Tebou...“

– Však ve chvíli té bolest náhlá

tě strhla s božských pomezí:

to ruka vyzáblá víc stáhla

kol šíje tvojí – řetězy...

A dál jak jehně čisté vlny

jdeš, kněže dobrý, pod svým jhem,

zrak blankytný tvůj vláhy plný

a ústa s trpkým úsměvem...