KNĚŽNA.

Líce dva listy žlutavě bledé,

vlas je spleť keře divoká, snědá,

s horečným plápolem oko hnědé

těkavě krajinou zaniklý život hledá.

Má kněžna paní ke mně jede.

Na alej nahých topolů vjela.

Rudavé chocholy koní vlají,

podkovičky dupotají,

v pustinách parku zámek se bělá.

Stíny chmurné lítají,

maman duše, ďábel papa

jedináčka vítají.

Drobným krokem schody zvučí.

Nedočkavě již mně hapá

kněžulenka do náručí.