Kněžna vražednice.

U večer kněžna na koni

vyjela v cestu křížovou,

a vzala kněžna churavá

s sebou jen jednu služku svou.

A když přijely do pole,

tu bělouš bujně skáče,

dí kněžna: „Vidíš pachole,

jež tamo v křoví pláče?

Vidíš-li, jak se halí v plášť,

na němž ten kříž tak jasný,

vidíš, jak řasný je ten plášť,

kříž červený jak krásný?

Můj kůň je vidí, děsí se

a jiskří zrakem, skáče, –

vidíš to malé pachole,

jež v bujném křoví pláče?

To bylo dítko křižáka,

a já jsem máti byla,

a dítko bylo tajný plod,

a já je tajně skryla

tam pod tu olši – kdož to ví? –

Můj kůň to ví a skáče,

vidíš to malé pachole,

jež v bujném křoví pláče?

Řetízkem, jejž má na krku,

tím život jsem mu vzala,

on svatým mečem kopal hrob,

já s křížem plášť mu dala.

Pak s svatým mečem odešel

ten rytíř na rouhače,

mne a své dítko nechal zde, –

vidíš, jak v křoví pláče?

Tam pohanku vzal svatý muž,

a láskou jí zas platí,

vidíš to dítko zabité?

on otec, já jsem máti. –

A dítko kývá prstíčkem,

a hrozí matce, pláče,

a běloň dupnul, zařehtal,

sepíná se a skáče.“

A služka, celá zděšena,

zpět vybízí svou paní,

ta, obrácené oči sloup,

hledí jen bez ustání,

kde na keř svítí měsíček

a po větvičkách skáče,

a jedno jenom mluvit zná:

„Slyšíš, jak dítko pláče?“