Kniha bez písma.

Sedí starec před chaloupkou

v letní večer v neděli;

na klíně má starou knihu

a zří do ní veselý.

Tu jde kolem lékař z města,

cestou je mu do potu,

spatří Víta s knihou sedět,

zastaví se u plotu.

„Pozdrav Pán Bůh, starý Víte,

toť jsem celý zmámený!

Já řku, Víte, jak pak čtete,

když neznáte písmeny?“

„„Což písmeny, pantatínku,

těch nemusím věru znát;

v knize, kterou já jsem zdělil,

musí se jen rozjímat.

Kníha po mém pradědovi

v sobě má jen listů šest,

bez písmen jsou, a však za to

každý jiné barvy jest.

Tu ten modrý připomíná

nebeskou mi oblohu

a dí: Starý Víte, skládej

naději svou na Bohu!

Druhý list je bolestný list,

tmavě rudý, krvavý,

ten mi smrt i utrpení

Krista Pána vypráví.

Ten tu třetí sněhobilý

nevinnosti učí mne,

čtvrtý černý o smrti mi

učení dá upřímné.

Pátý červený jak plamen

obraz pekel strastí je,

šestý jako zlatem skvoucí

slast nebeskou zvěstuje.

Knihu-li svou rozvažuji,

pro život jsem připraven,

a i šťastně umřít mohu,

budiž Bůh můj veleben.

Kníha po mém pradědovi

v sobě má jen listů šest,

však i těm, kdo číst nemohou,

pravým vůdcem k nebi jest.““