Ó kniho Bohem psaná...

Ó kniho knih, ó kniho Bohem psaná,

jen svatou vůní ráje prodýchaná

té kaditelny, kterou před trůn Pána

sám Cherub staví,

ó hudbo choru nejsvětějších duchů,

tak věčně živá, v stálém znící ruchu,

v tvém čaru svatém ráje cítím tuchu

a nebes slávy!

Ó sladký úřad, z blan tvých pěti chválu,

ten souzvuk v štěstí, svatou těchu v žalu,

ať v prostých slovech, vážném ve chorálu

zpěv k nebi pílí,

vždy v žalmů rythmu tón se pojí s tónem,

jak varhan pláčem a jak temným zvonem,

hned slavným zdvihem a hned tichým sklonem,

a k Bohu cílí.

V tvých řasách všaký lék se duši tají,

sny legend zázračných tam šepotají,

tam sladkou, dávnou řečí verše hrají,

tam srdce prodlí,

tam v strasti sílu, v tísni najdeš radu,

tam vejít lze jak rajskou ve zahradu,

tam zapomněvši na vši světa svádu,

se duše modlí!

Ó poesie žalmů Davidových,

ó harfo nebes, v strunách prorokových

zníš tajem věčných záhad myšlenkových

a ráje tuchou,

tys varhan zvuk, jenž nebes kathedralou

hrá nadšenou a věčnou Boha chválou,

že sled té hudby spěje lesem, skalou

i pouští hluchou.

Hle, bratří sbor! když, v rukou svatou knihu,

vši z duše zpěvem vypudili tíhu,

jak pták, jenž v podzim v dál se bere k jihu,

tak duše vzletí,

tak ze všedního stoupá ze klopotu

a letí výš, až v jednu sladkou notu

sbor archandělů slyší ve jásotu

zpěv slávy pěti.

A s nebe dolů křídlaté ty zjevy

se nesou v chrám a v bratrů plesné zpěvy,

klas nebes svatý, zázrak božské révy

v svých rukou mají;

z nich jedni snesou v chrám se na varhany,

tam druzí v chóru dvě se pojí strany,

kde v stánku pod obrazem svaté Panny

se svátost tají.

A všecko tvorstvo v jedné chvále jásá

a všecka ústa pějí mnohohlasá:

Dík Tomu buď, jenž světa mocná Spása

se z Panny zrodil,

buď velebena věčná Boha Láska,

nechť svět se řítí, země hyne, praská,

nás pevná k nebi víry pojí páska

a slávy podíl!