KNIHY.

Ach, ony noci nevrátí se více,

kdy od večera čet jsem, čet a čet,

jak struny nervy, horečnatý hled,

dech stajený a rozpálené líce:

Co vedle hasla lampa již neb svíce,

den venku vzbuzen šeřil se a bled,

zvon rozzvučel kdes kovový svůj ret

a vlaštovky křik zvedly, létajíce.

Teď někdy zrak, jak po knih letí řadě,

u mnohé stane, blýskne to v něm mladě,

jak by chtěl říc’: „Víš ještě?“ jeho plam.

A jako starý voják vysloužilý

šíj svého koně, svazek zvláště milý,

jak jdu jen kolem, na hřbet poklepám.