Kníže Ivan.

Měl bojarin Ilja dvory nedobytné

a za hradbou sobě hvězdy choval třpytné,

spadlé jednou v noci s tmavomodré výše,

v čas, kdy růže kvetou a luh vůní dýše,

na širokou stepi, na drn porosený,

kde je našel Ilja, stařec opuštěný. –

Takto plané růže lidem vyprávěly. –

Zaslech o tom jednou kníže Ivan smělý

při šumivé číši zeleného vína.

Hoj, jak on byl prchlý, prudce hlavu vzpíná,

kácí plné číše, volá rozechvěný:

„Však to nejsou hvězdy, jsou to očka ženy,

očka mladé ženy, plná svůdné moci,

jež pod keřem růží Ilja našel v noci.

Chci ty hvězdy vidět, chci ta očka zlíbat,

na bělavé hrudi v sen se ukolíbat!

Nepozval nás Ilja, pozveme se sami,

osedlejte koně! na hon, za hvězdami!“ –

Byla noc a mlha táhla širou stepí. –

V dumách kloně hlavu, vášní hluch a slepý

letěl kníže Ivan na zpěněném oři, –

za ním bojarové. – „Co to v dálce hoří?“

ptal se Ivan druhů, krotě koně svého.

„To je zámek Iljův. Zlatá hvězda jeho

na cestu nám svítí! Dále za ní, dále!“ –

Nad sinavým Dněstrem, na omšené skále

starý dvůr se zvedal. Kolem tvrdé stěny,

uvnitř pusto, mrtvo, – brány otevřeny.

Ivan ptal se maně: „Což tu mrtvý sídlí?“

A v tom holubice bělavými křídly

dotknula se v letu hlavy jeho mladé. –

Kníže zlatou střelu na luk svižný klade. –

Dostihl šíp cíle? Nelze vidět v šeru,

ale kníže Ivan nechybí se věru!

Na nádvoří zmatek, křik a hluk se šíří,

za knížetem dovnitř vchází bohatýři.

Dvéře domu Ivan otvírá si ranou. –

Před ním širá jizba, v temnu hvězdy planou –

však to hvězdy nejsou, sladké jsou to oči!

V sněhobílém rouše, růže ve vrkoči,

před knížetem stojí děvče zlatovlasé

a tvář jeho sličná lehce zarděla se.

„Hoj!“ zajásal Ivan, „dobře já jsem hádal,

marně starý Ilja svoje bájky skládal,

nalezl jsem hvězdy, – tvoje oči žhavé,

zulíbám ti čelo, rtíky usmívavé,

mně náležíš nyní, moje děvče vnadné,

snad i v srdce moje hvězda lásky padne!“

„Čekala jsem na tě!“ tiše dívka děla,

„holubice bílá bude tvojí zcela!“

Hoj, na druhy svoje zapomenul kníže,

nevýslovné kouzlo k děvčeti ho víže. –

„Tys’ tak bledou v tváři – ruka tvá se chvěje!“ –

„„Políbení tvoje krev mi rozehřeje!““

objímá ji Ivan kolem štíhlých boků. –

„A kde starý Ilja?“ – „„Polovici roku

ubohý můj otec v černé zemi hnije!““ –

Měkké svoje lokty kolem jeho šíje

ovinulo děvče – ret se ke rtu chýlí;

klade kníže hlavu na šat sněhobílý. –

„Probůh!“ – volá zděšen, „krev ti barví šaty!

Ha! ty klesáš k zemi!“ – „„Pohleď, šíp ten zlatý

do srdce mě ranil!““ dívka šeptá tiše,

kloní hlavu k ňadrám, ztěžka, ztěžka dýše.

Poznal kníže Ivan zlatou svoji střelu,

marně tisknul rety k blednoucímu čelu. –

Těžce zasáh šíp ten bílou holubici!

A s úsměvem blahým na zsinalé líci

mladá dívka ještě sledním dechem lkala:

„Ani nevíš, kterak jsem tě milovala!“