Kníže Oleg.

Nerozbíhá se to po stepi vlk šedý,

neletí to k slunci orel na výzvědy,

leč syn Svatoslava, kníže Oleg, znovu

s družinou se vrací z boje k Černigovu.

Na brunátném oři v zlatém cválá třmenu,

hrdým zrakem pýcha blýskla do plamenů –

jako černé mračno, které zhoubu chová,

obrátil se, v tato zahovořil slova:

„Od pramene Donu k Sinému až moři

města, vsi i hrady síle mé se koří.

Murom, Kyjev zlatý, ruská země celá

pod mým krokem v bázni třásla se i chvěla!

Izjaslava v hrob, již srazila má ruka,

dnes jsem pobil Plavce, vyhnal Svatopluka –

ale vše ta sláva, chlouba marná slovy –

není milejší mi nad meč ocelový.

Věrný meč můj v pravdě nejlepším je druhem,

často vychvátil mne vrahu v boji tuhém,

často pomoh k slávě, hlavy rube, stíná,

za nic nedal bych ho – za číši leč vína.

Žlutavého vína za číši jen plnou –

když se v pěnách perlí, kypí zlatou vlnou,

tu hned celé srdce směje se a plane

jako před milencem děvče rozkochané.

Ale nechť si číše víří, prýská, jásá,

milejší mi přec má žena zlatovlasá,

moje holubice, když se ke mně shýbá,

rukou objímá mne, v černé oči líbá!

Krásnější kdo uzřel, rcete, v světě celém?“

Bojarové všichni kývli vážným čelem:

„Nikdo v světě celém není o to sporu!“

A zas kníže Oleg dál dí v rozhovoru:

„Orša bojarin měl čtyry dvory bílé

a sám ze všech prvním junákem byl v síle.

Ve třech bílých dvorech tři on růže choval,

ve čtvrtém si hověl, dumal, podřimoval,

a tak nenadále k družině řek jednou:

,,Škoda květů zvadlých, tváří, které zblednou,

hanba ruské zemi, že v ní není muže!

Za kamennou hradbou zlaté vadnou růže,

ale běda! kam jen step se táhne, zírá,

nikde v dalném světě reka, bohatýra,

jenž by zápasit chtěl o ně bojem se mnou!“

A zas klesl v snění, v dumu těžkou, temnou.

Ale z družiny tři mládci vyskočili:

„Oršo, slávo ruská, s námi měř své síly!“

První Dobryňa byl – saň on zmohl rázem,

Orša první ranou srazil ho však na zem.

Druhý Popovič byl Aleš, zmije chytrá:

marný úskok – prchl, nevyčkal ni jitra.

Zbyl jsem naposledy. – Smál se Orša, pravil:

„Hoj, tím bojem věru jsem se neunavil,

junáků bych takých ubil za den tři sta!“

A hned těžký mlat svůj po mně vrhl s místa.

Jako skrze mraky blesk se mihne ranou,

zahřměl mlat i vpad – leč já se uhnul stranou,

na hlavu jsem v ráz mu palici svou hodil.

Orša zavrávoral – ač se krví brodil,

vzchopil se však přece, chyt mne silnou paží,

a jak zimní bouře když se s bouří sráží,

po ruské tak zemi naše půtka hřměla.

Dvanáct dní a nocí tekl pot nám s čela,

dvanáct dní a nocí bojováno z tuha.

Nemoh ten ni onen schvátit, zmoci druha.

a jen země těžce oddychala v pláči,

a jen nebe prachem černá se a mračí.

Když pak třináctý den nad hory se bělí,

Orša děl: „Nuž dosti, jsi ty junák celý!

Otevru ti všecky bílé dvory svoje,

dám ti zlaté růže, zanechme již boje!“

Nebyly to růže, byly to tři dcery:

první jako hvězda, když plá v soumrak šerý,

druhá jako luna, po nebi když letí,

ale nejkrásnější, jako slunce, třetí!

Ku třem svatbám Orša kázal volat svaty,

ku třem hodům zval si hosty v zámek zlatý.

První Dobryňovi na mou svěřil radu,

druhou odváděl si Aleš k svému hradu,

s třetí, nejkrásnější, jel jsem k Černigovu!

V ní mé všecko štěstí jarem pučí znovu,

chmura s čela prchá, k úsměvu se spíná –

nad meč ocelový i nad číši vína

ta, jež polibků mi květy v duši střásá,

ze všech nejdražší mi žena zlatovlasá!“

Kývli bojarové. – V dumě Oleg ztichl. –

Kol step mlčí němá, větřík si jen vzdychl

Hle, tu Černigov již! – „Což ta záře zlatá?

Na černém kdož oři vichrem k dáli chvátá?“

– „ Olegův hrad hoří, na černém pak oři

Svatopluk mu ženu unáší tam k moři!“

Dal se Oleg cvalem – ale marná píle.

Pustil zlatou střelu – chybila se cíle,

a jen z temné dálky v tesknou vichrů strunu

výsměšný hlas volal: „Ženu – za korunu!“