Kníže pokoje.

Zvon dějin vyzvání veliké svitání,

temnoty proráží veliká zář.

Od stáje betlémské zní zpěvy nadzemské,

vichrem a vánicí svítí v svět lkající

Knížete pokoje vznešená tvář.

Ach, Králi nad Králi, věkové čekali

Tebe, Tvou lásku, Tvé žezlo, Tvou říš.

Vidiny proroků, úpění otroků,

útrapy národů toužících v svobodu –

duch lidstva vzdychal tak, přijdeš-li již.

Přišel’s. A v rozzbroje poselství pokoje

zaznělo útěšně pro všecku zem.

A co z úst anjela zem kdysi slyšela,

a zač jsi Ty, Pane, dal žití uštvané,

není a nebude zhaslým to snem.

Koho kde pozdraví pohled Tvůj laskavý,

tam v duši zmítané tiší se vír.

Do srdcí soužených, svědomí zraněných,

v strachy a úžasy, v smrtelné zápasy

přináší útěchu, sílu a mír.

Byť světem na chvíli zloby i bouřily,

Ty, Kníže pokoje, zvítězíš přec.

Nad spory, nad vzdory Tvé vlají prapory!

Slepota zástupů nezdrží v postupu

Tvé, Bože, království, – tvou, Kriste, věc!

Tak s dobrou nadějí strastných dnů závějí

cestu si razíme v nový zas rok.

Ač obzor před námi zahalen mlhami,

přec nám i v nich plane světlo, – to Tvé, Pane;

v něm jen, jen v něm vždy veď každý náš krok!