Kníže Roman ubil ženu.

Step šírá hoří jitra zlatem,

zpěv k nebi jásá skřivanů,

tři jezdci stepí letí chvatem

po svěžím, lesklém buřanu.

Až náhle jako had

proud řeky v zrak jim pad,

jenž hučel, šuměl, v step se nořil.

Tu první jezdec zahovořil:

„Hoj, Volho, řeko šumná, divá,

pusť k sestře na druhý nás břeh!

Chcem zvědět, zdali zdráva, živa;

nám těžký smutek v duši leh.

Ji Roman, rok již snad,

odvedl ve svůj hrad,

čarovnou jako svěží růže:

či šťastna u svého je muže?“

Leč řeka bystré vlny chmouří,

jich bílé stříbro mění v kal,

a z hluboka dí jako bouří:

„Žal, věrní bratří, žal vám, žal!

Květ její tváří zvad,

tluk její srdce, schlad,

ji Roman ubil krutě, zrádně,

spí týden již v mé hloubi na dně.“

Ne lotosu květ snivý, bledý

se noří z vod, ne hvězdy svit,

leč běda, skrz háv mlhy šedý

se obraz dívčích údů kmit,

tak luzný a tak mlád,

tak plný krás a vnad,

to na vlnách spí mladá žena

a řeka hučí, pláče, stená!

Kapradím propleteny vlasy,

zelená pěna líbá ret,

kol boků vodní pnou se řasy,

u ňader bílých růží květ:

jen k srdci štír se vkrad,

proud krve plynul ztad,

ten vlny třísní v toku stálém

a srdce bratří zmírá žalem.

Zdaž klam to byl a pouhé zdání?

Teď mrtvá otevřela zrak,

své rámě k bratrům zdvihá v lkání

a dí: „Kol noc a stín a mrak,

on mě tak míval rád,

leč v duši mráz a chlad,

ten vyžeh lásku – hle, nůž zvedá

a v srdce vráží, běda! běda!“

Zas kalná přivřela se víčka,

zjev mizí v hloubi jako snem,

jen žlutý lotos vlna hýčká,

kol břehu tvoříc zlatý lem.

Šum větru kývl z lad,

s ním řev a cinkot stád,

step oživla, leč bez oddechu

dál bratří v divém letí spěchu.

Hle, na skalném se zdvihá tesu

hrad k nebi chmurný, černavý,

v něm číše zvoní v bujném plesu,

ji chasy ryk vždy pozdraví

a manů. Vášní vzňat,

jen Roman posavad

k pohárům zlatým neusedl

a v duši divný hovor vedl.

Rok prchl v časů moře bezdné,

kdy v síni té zněl šum a zpěv,

a láskou zpit, on v oči hvězdné

zřel nejkrásnější ze všech děv

a líbal v divý chvat

jí rty i ňadra, šat:

tím štěstím, které rozkoš vysní,

svět zdál se mu být májem, písní!

Leč zniklo vše jak báje zlatá,

jej vábil carský více kvas,

z náručí ženy, zmámen, chvátá,

nelíbá rty ni hedbáv řas.

Když soumrak v step se klad,

tam bral se napořád,

kde lesk a přepych, vřava pustá,

a jiná k líbání kde ústa.....

Car Vasil sedm dcer má v hradě,

jich žhavý zrak jak vlčí mák. –

Již Roman o mrzké sní zradě,

nad hradem černý krouží pták –

kol tichne luh i sad,

noc volá, na západ

kdes ve vlnách jen zkrvavený

trup zabělel se mladé ženy.

Však zítra v nový s carskou dcerou

má sňatek vjíti, jaký ples!

Nechť zvoní číše hudbou sterou,

chce kníže vesel býti dnes!

Jak bouřný vodopád

hřměl číší třesk a svád,

když o vstup náhle v prostřed hodů

tři kupci prosí z Novgorodu.

Svatební šperky v zlaté skříni,

jdou, kloní šedé brady v před.

Ruch, výskot náhle mlkne síní –

proč kníže Roman v tváři zbled?

Zdaž vichr do arkad

tak zavyl, štěkl v zad,

že prochvěl hrudí všech jak mrazem?

Své břímě kupci vrhli na zem.

Zdaž perly v něm a drahé látky,

zdaž hermelín neb jiný skvost?

Ó hrůzo! vše se valí zpátky –

to divný přibyl k svatbě host,

ne šperku tam je znát,

jen trup a kosti, hnát

a pod srdcem kdes trčí dýka –

blesk boží stihni vražedníka!

Leč kupci – což to? kde ta změna?

Zde mrtvé ženy bratři jsou,

jež nepohřbena, neželena

dál v divé řece plyne tmou...

Jich meče blýskly z řad!

Vzkřik zazněl odevšad,

než chasa přiskočila blíže,

již v krvi klesl Roman kníže.