Kníže Soběslav a král Lothar.

Mír svatý vlastí naší vanul,

kdy Soběslav na trůně stanul:

vždyť byl on Čechů dobrý pán.

Vždy štědře, vlídně ku národu

se měl a žil mu pro svobodu.

A proto od všech milován.

Moc Čechů rostla a s ní síla,

jež Lothara však roznítila

ke zmaru práv v boj sobecký.

Kryl hory české sníh již bílý,

kdy do vlasti pln chlubné síly

táh’ s Lotharem voj německý.

„Vzdej práv se!“ káže Soběslavu

a brousí meč na jeho hlavu

německý Lothar, hrdý král.

„Tys neprávem vévoda Čechů

v trůn dosazen od svojich lechů,“

pyšněji ještě Lothar prál.

„Oj, králi,“ český kníže vece,

„jak lichá domněnka tvá přece,

že lestně chceš mne zbavit práv.

Bůh, Vácslav, Vojtěch, strážci naši,

tu tvoji velkou pýchu splaší,

má zem, věz, odrazí tvůj dav.“

Tak děl a vlasť svou milovanou

objíždí nadšen každou stranou,

by před války ji chránil zlem.

S důvěrou v národ svůj a Boha

k hranicím táhnou vojska mnohá,

by obhájila vlasti lem.

Tu, kde se širý úval táhne,

král Lothar touhou boje práhne,

ve klíně svěžích Krušných hor.

Po stinných stráních v šumu lesů

uchystán k válečnému plesu

Soběslav dolů řídí zor.

Ač vítězství mu jisté kyne,

přec žalem nade bratry hyne:

jeť drahým jemu každý Čech.

Zve pány k sobě na poradu,

by v dobru Lotharovu zradu

ukrotě stavil bitvy běh.

„Nuž, páni, toto Lotharovi

poselství vaši rtové poví:

,Věz, králi, voliť knížete

má národ sám jen podle práva,

jež ode věků v Čechách stává,‘

tak jemu, páni, řeknete!

,My budem’ bít’ se o svou zemi,

vlasť drahou s nepřátely všemi;

jhem cizím neztěžkáme hruď.

A jestli nechceš, králi, zpátky

přes hory na své vlastní statky,

pak Bůh sám mezi námi suď!‘“

„Pak Bůh sám suď,“ dí Lothar tvrdě

a posly měří zrakem hrdě,

by podstoupil zločinný boj.

Dvé vojsk tak jako mraky sivé

počíná vřavu seče divé

a proti voji táhne voj.

Jak krupobití děsná zhouba

ve plné klasy děsně roubá,

tak v německý voj Soběslav.

Ve hrůze Lothar na návrší

utíká, za ním střely prší

přes valy nakupených hlav.

Kol návrší se vojska řadí

a útěk Lotharovi hradí

vítězných Čechů mocný pluk.

Král o milosť a mír teď prosí,

nad vlastní zhoubou slzy rosí

kol slyše války zhoubný hluk.

Soběslav, ač ho zničiť může

a vojsku ustlať v krvi lůže,

přec pomstou k němu nehoří.

Cit lidskosti mu nitrem proudí,

nad pýchou milostivě soudí.

Ke králi takto hovoří:

„Aj, Lothare, ne z marnivosti,

ni z bezpráví neb řevnivosti

jsme svedli s tebou krutou seč.

Jen práv svých uhájiť jsme chtěli,

na pomstu nyní zapomněli;

já vracím tobě zpět tvůj meč.

I zajaté ti bez výplaty

posýlám domů v rodné chaty,

jen žádám stvrzení svých práv.

Pak odpouštím ti tvoji vinu,

bys v pokoji v svou domovinu

co přítel odešel a zdráv.“

Tak Lothar po porážce dvojí:

tu šlechetností a tam v boji,

mír přátelstvím hned osvětí.

„Buď kníže Čechů, tobě sláva!“

a k hrudi vine Soběslava

ve vroucím, mužném objetí.