KNÍŽE THUN A PRINC LOBKOVIC

Hluboká naučení z dějin

čerpáme, nebo také ne;

proto vám v této chvíli předvést

míním dva pány vznešené.

Český národ byl vždycky národ

demokratický. O to víc

si váží osob s jmény jako

kníže Thun a princ Lobkovic.

Hned národ při tom zapomíná,

že byla kdysi Omladina,

a rychle vykouří se z hlav,

co to byl výjimečný stav.

Místodržitel smiřovací

Thun nazván byl, neb měl s tím práci.

Hle, smířil se co státník pravý

i s koncem české samosprávy.

Ale co chcete od Němce?

Lobkovic mezi tuzemce

však patří, jichž rod s praotcem

Čechem už přišel tenkrát sem.

Výroky takového prince

jsou dobrým lidem berná mince.

Když zvolá: „Do hrdel a statků!“

tak si to nechá stát i zlatku.

Však slyšeli jste Lobkovice,

kterak se hrdě na tradice

rodiny svojí odvolává.

Lid nadšen byl a křičel: „SIáva!“

Potom princ zalez’ ve své doupě,

a národ na to hleděl hloupě;

nemyslil si, že tradici

takovou mají šlechtici.

Slyš, milý synu, drahá dcero!

Tradicí mají povícero

tak zvaní aristokrati,

a tož si mohou vybrati.

Nejstarší ovšem tradice

je číhat podle silnice

a kupcům uřezávat měšce;

což dnes už provádět lze těžce.

A z bližních dělat nevolníky

též patří mezi dávné zvyky.

„Kdo nás a naši přízeň šatí,

může se na nás spoléhati“;

toť tradice, jež, lidi zlatí,

dnes mezi panstvem nejvíc platí.