Kníže Vladimír.

Plály vínem zlaté číše, plály oči žárem,

jediný jen starý kníže mlčel nad pohárem.

„Jaká chmura, slunko naše, tvoje čelo stíní?

Vylétli snad z doupat zase na lup Tataříni?“

těžké meče uchopivše bojaři se ptali.

„Hoj! vždyť věru dosti dlouho naše zbraně spaly!

V teplé krvi havranů těch napojíme oře,

hejna jejich zaženeme do černého moře!“ –

Usmívavě pozved kníže hrdé čelo svoje:

„Ó jak jste vy, děti milé, nedočkavi boje!

Nevylétli v naše kraje Tatarové draví,

ale vpadly upomínky do mé staré hlavy. – –

Právě rok je dnes již tomu. – Unavený honem

ulehl jsem ve stín vrby na pažitě vonném,

zřel jsem, jak se u mých nohou jasný pramen pění

a šum jeho zkolébal mne v lehké polosnění.

Náhle mne však probudily svěží, dětské hlasy, –

děvčat dvé si u potoka pletlo zlaté vlasy.

Zpola ještě pouhé děti neznající bolu,

brodily se v jasné vodě, dováděly spolu.

Pak usedly pod olšiny a s tajemnou tváří

vyprávěly pohádku si o šedivém cáři.

Kterak, když mu sto let bylo, dobrá lesní víla

nejkrásnější smrť si vybrat jemu dovolila. –

Nezaslech jsem konec bájky. Plaché, bujné děti

rozběhly se po lučině věnce uvíjeti.

Od těch dob jsem bez výsledku často v dumách hádal,

kterak volil cář ten šedý? Jaké smrti žádal?

A kterou smrť já bych volil, kdyby dobrá víla

cestu k hrobu vybrati si mně snad dovolila.

Milé děti, právě dnes již plných sto let je mi,

brzo, brzo pokryjete moji hlavu zemí!“ –

V oku na půl lehký úsměv, na půl slzy bolu,

sivou hlavu k ňadrům sklonil. – Ticho kolem stolů.

Bojaři se zadumali, na vše padla tíseň. –

V tom u dveří javorových zazvučela píseň:

O slunéčku Vladimíru i o slávě jeho

vyprávěla prostá píseň slepce pocestného.

Píseň lidu neumělá, ale z prsou vzatá,

jeho povzdech, jeho jásot i modlitba svatá.

Vším, co cítil národ celý, v jasném tonu zněla,

Požehnání Vladimíru z dálky přinášela. – –

Blaženě se usmál kníže. – Hlava jeho klesla,

v tonech písně huslařovy smrť se k němu snesla. –