KNÍŽECÍ SOUD.

Na stolci seděl kníže pán,

vojákům kázal rozhněván:

„Již chopte páže zradné,

ať hlava jeho padne!“

To mladou kněžnou zachvělo –

jí oko mhou se zastřelo

a hlava mdlá se chýlí:

„Ustaňte ještě chvíli!

Ó život, což ten člověka

jen v plaché stíny obléká –

i když jej celý prosní,

jak v růži kapku rosní!

Na světlech modré oblohy

stesk duše tá mu nebohý,

však sotva v lesk se vesní,

již mře jak kvítko lesní.

Mladost, krása, láska – vše,

ach, jak to jmění prchavé:

to sotva jednou zkvétá

a již je po všem veta!

A květu jara vonný den,

ach, jak to krátký, krátký sen –

ó, zkameň ruka běsná,

jež rvala by jej ze sna.

A červ ať načne duši mu,

kdo zkrátí mu jen hodinu –

vždyť, ach, již neomladne,

žel, že sám sebou zvadne!“

Vojáci stáli bez hnutí

a máčkli slzy kanutí,

však kníže s trůnu skočí

a meč mu šlehnul z očí!

„A když už být má z kamene,

ať rozmačká, co vznešené!“

A na to rána padla

a mladá paní zvadla.