KNÍŽECÍ VRAH.

Ledva že počalo svítati zrána,

Vévoda Břetislav k lovu se bral,

Veselá chasa provázela pána,

Chrtů se oupadem hluk za ním hnal.

Ledové planinou táhlo se moře,

Mrazová tvořila vichřice smích;

Vůkolí truchlilo, bujaré oře

Bořili kopyta v hluboký sníh.

Nedbaje vévoda u ryčném plesu,

Stříbro že v kadeře mete mu mráz,

Tíhnul neunaven k pustému lesu,

Přes hory, doliny, rokle a hráz.

Chrtové honící, měděné trouby

Vůkolím děsný vyrážely zvuk;

A kde bezedno se pod sněhem vroubí,

Strašlivý rodil se v dutinách hluk.

A kdy zbor lovců se přivalí k luhu,

Hrad kde rozbořený k oblakům čněl;

Jakýs tu rytíř podivného druhu

Statnému knížeti v oustrety jel,

Zahalen v plášť jako v mlhavou chmuru,

Červený chochol mu na lebu vál;

Pravici vážně pak pozdvihna vzhůru,

Zpět aby kníže jel, znamení dal.

A když ho třikráte marně nabízí,

Udeřiv silně na strašlivý meč,

Kvapně před očima knížeti zmizí,

Hustá kde lesem se zelená kleč.

Kníže však chopí se lovecké trouby,

Vidění za omam smyslů jen má,

S lovci se v divoké lomcuje doubí,

Až ohlas široko daleko hrá.

Teprv když nad horou měsíček bledý

Nebeskou s hvězdami rozohnil báň,

Dolinou stín pak se rozvalil šedý,

Umdlený odložil vévoda zbraň.

Nad krajem půlnoc již vznáší se černá,

Sníh jenom bělá se na čele hor,

Chasa pak pochodně rozžehne věrná,

Z vesela zaměří k vesnici zbor.

A jakž tu svítily smolnice v lesku,

V šedivém zas tu muž brnění stál,

Knížeti zastoupil v dubině stezku,

K outěku znamení poznovu dal.

Kníže však zmužile kůň bode v boky,

Tasenou ocelí žene po něm,

Než jako nad lodí ztonulou moky

Se zavrou – pohltí podobu zem.

Ustrašen rychlo se smrčinou beře

Vévoda k bráně na lovčí svůj hrad,

V chasu pak najmutý zbujník se vdeře,

Jakož se v hustiny ukryje had.

Na hradě okna pak skví se již v řece,

Již tam i visací spouštějí most;

Smrtným, ach! šípem tu mohutné plece

Oukladný prožene knížeti host.

Po ráně hluboké do mdloby klesá,

Slovutná z beder se valí mu krev;

Však tu i v hloubi, co peklo když plesá,

S užasem slouchají panoši řev.

A ráno když den ojasňuje skálu,

Vystoupá z hlubiny hrůza a strach,

Na ostrohranatém, žulovém sválu

Leží tu rozdrcen knížecí vrah.