KOČCE AVAŠCE

Pod klenbou nejistou

a nepřátelskou nebe,

v zdech domů chvějících se,

že se v bouři zřítí,

ty hřeješ lůžko mé

a já zřím ve tmě z tebe

jen očí kočičích

dva majáčky jak svítí.

To je ta stará past,

ta na lidi i zvíře,

v ní jsem tě uvěznil

a sám byl do ní chycen.

Tmou hledíš v moji tvář

a já, bůh ve tvé víře,

vidím tvou duši žhnout,

sám sobě neosvícen.

Mé dny tě nebolí,

tvým sněním trochu šednou.

Když moje budiž světlo

v tmě duhovku tvou raní,

ty mhouříš zornice.

Tak duše moje jednou

bolestí zamkla se

po Jeho zablýskání.

Jak dřímala jsi dřív

to zvířecí své štěstí

v pelíšku u kamen,

svých šerých rájů paní!

Teď v hrdle růženec

ti otčenášků chřestí,

jak předeš úzkost svou

pod hladící mou dlaní:

Buď pán můj pochválen

a jeho teplé lože,

pán vlídných plamenů

i bolestivých září.

Teď k tobě, pane, blíž,

blíž k dlani tvé, můj bože,

ti předu žalmy své

před nehybnou tvou tváří.

A kdo ví, jaká tma

snad ladí Jeho snění

a není-li Mu hlas

předoucí šelmy milý.

I boží dlani snad

je příjemné pohlazení,

když pod ní zasrším

jiskřením její síly.

Tak možná někdo kdes

i moji úzkost vidí

v tmě hořet fosforem,

jako já vidím tebe.

A možná někde bůh

šílených šelem lidí

už pohřben leží sám

v ssutinách svého nebe.