KOČIČKY.

Ach, na tu neděli květnou, květnou,

dostal jsem pro život na pamětnou!

Maminka pravila, „jdi v boží chrám,

kočičky svěcené přineseš nám!

Kdo kočičku polkne jednu,

nebude stonat od léta k lednu.“

Časně z rána za svítání

zdálo se, ach, mně o milování.

Bylo krásně jako v ráji

v poli i na horách, v lukách, háji.

Ptáci pěli, kvítka kvetla,

všady tak plničko záře, světla.

Nejvíce ho bylo ve mně – –

srdce mi tlouklo tak lehce, jemně.

A v kostele kněz stařičký

zval všecky svěcené na kočičky.

Nevím, jak to bylo ani,

dostal jsem kočičku z nenadání.

Kočička ta kudrnatá,

hlavinka růžová, zpola zlatá!

Pane farář, až se třesu,

vždyť já tu kočičku neunesu.

Maminka co bude říkat –

takovou nemůže přec polykat!

Pan farář mi šeptá tence:

„Tohle jsou kočičky pro mládence.

K ní se můžeš jenom shýbat,

hladit ji lehýnce, líbat, líbat.

Za pár roků Pán Bůh dá ti

malinké kočičky kolíbati.

Ať je jich u vás ve světničce

jako těch kočiček na větvičce!“