KOČKA

Jen poodhrnout vraždy zlatou clonu

s tvých zřítelnic, můj tygří miláčku,

který sníš o ptáčku,

škubajícím se v křečích svého skonu,

a znal bych tě, ty dravčí kráso země,

jež svítíš drahokamy ve svých temnotách.

Jen překročit žaláře tvého prah,

kde předeš samoty své hebkou přízi jemně,

přadlena vilná snění krví zbrocených,

a znal bych vás, vy šelmy, mroukající temně

a měkce pelešící v srdcích zkrocených.

V tobě je hravost věcí nemajících stání,

všeho milování, všeho umírání,

plížení, jež chvíli vraždy hýčká,

slast stínu, který číhá bez hnutí,

a tlapky černé jak popravčí rukavička,

jež chutná zlomeného vazu chrupnutí,

a dávný sen váš, vojáci odvěcí,

o tom, kdo utíká a nemůže utéci,

o teplých leženích burácející zimy

po vraždění pod stromy zelenými.

A někdy hrdliččinu melodii sladkou

kolovrat hospodyňky zpívá v noční tiš:

mrů, milovat! mrů, blaženství být matkou!

mrů, štěstí míti jistou svoji myš!

Vy marných rozkoší a žalů marná zdání,

jež v krvi kouřící se marně rozplynou,

jak neznat půvabnou tu hru a nevinnou

tlapky, jež pohladí, a tlapky, která raní,

hru, kterou zrcadlí tvých očí opály:

bezúčelného života kolotání,

klubíčka, které se kutálí.