Kocour a já.

By Eliška Krásnohorská

Knihu zavírám, však obsah její

před duší mi plane jako živ!

Rozplameněn vlastenskými ději

mocnou pýchou pne se každý čiv.

A jakž ne? Vždyť naše jest, ba naše

rekovná ta, mužná minulosť;

syny jsme... V tom stranou hlédnu plaše,

neboť přisednul si ke mně host.

Toť můj kocour. Nuž, mně nepřekáží.

– Přede mnou se stará sláva skví,

stará chrabrosť pouta ducha sráží,

stará volnosť hlásá vítězství!

Cítím, v jakou velkosť rozplanul se

žárem přesvědčení lidu tlum,

za myšlénku když... V tom silně hnul se

kocour můj a vyrušil mě z dum.

Lízal sobě náprsenku bílou. –

Se zápalem vnořuji se zas

v boje za pravdu, jež strašnou silou

Čech kdy svedl, světu na úžas!

Duch můj v činy hřímavě se ztápí,

jež až k nám... V tom do mne trklo cos;

kocour v zubech cídil svoje drápy

a pak myl si tlapkou tvář i nos.

K smíchu zvíře! – Tepny však mně tlukou

vážným, hlubokým teď rozruchem,

horké čelo opírám si rukou,

moře ohně plá mi nad duchem.

Odkaz předků sálá to v mou duši!

Otců nadšení... V tom co to zas?

Kocour, pilně šoustaje si uši,

hlavou při tom vrazil do mne as.

Ještě nejsi hotov s toaletou? –

V tom již přestal, usadil se tich. –

– Ano! setbu, duchem otců vsetou,

uzříme my vzrůsti z českých lich!

Vždyť jsme vnuky, dědici těch obrů,

jejich krev i síla hoří v nás,

zrozeni jsme k slávě, k světlu, k dobru...

Tu v mém ohni – proč mě přejel mráz?

To můj kocour, přituliv se ke mně,

marniv, spokojen a uhlazen,

jal se přísti blaženě a jemně,

a ten hrkot byl tak výrazen...

Vrčel tak, až připadlo mi v mihu,

žeť mé extáse to ozvěnou!

Žlutým okem šilhal na mou knihu

s pýchou samolibě zkojenou.

Kniha zavřena, však v purpur desky

žlutý zrak se dlouze zadíval;

stříbrem vytlačen tam lev byl český – –

kocour, věřte! naň se usmíval...

Žlutý zrak mu pod přivřeným víčkem

na mne zasvítil, as jak by děl:

„Přec je znáti, že jest lev mým strýčkem?

kdož by podobnosti neviděl?“

– Ba, až příliš jasně zřím tu shodu,

plna nevýslovných pocitů!

Kocour – kocour ze lvího jest rodu,

my pak – my jsme vnuky Husitů.