KOCOUR A PES.

KOCOUR krásné vousy měl,

pes mu je až záviděl;

v jednom domě spolu žili,

od mladosti druhy byli,

jenom když si kroutil knír,

hleděl kocour jako výr.

Hněvně trochu, pyšně víc:

„Milý brachu, nemáš nic!

A přec nevážíš si dosti

mojí vzácné společnosti; –

jen s mým knírem, – to se vtip,

pochodil bys v světě líp.“

Přišel požár; – blaženě

ležel kocour na seně,

až mu oheň kůži sžehnul;

pes už dávno na dvůr vběhnul.

Děl, když kocoura tam stih’:

„Ty’s měl knír, – a já měl čich!“