KOCOURKOVA NADACE.

Ano, dám vlasti pro radost

zrn zlatých kolik centů,

však ještě mi jich zbude dost

tam na San Sakramentu.

Není to fáma nejistá

a jenom prachu mraky,

co svede kterýs houslista,

to dovedu já taky.

Tož ano, zakuhýkal sejc

v radostném pro mne tóně,

to zlatý důl mně, umřev strejc

odkázal v Arizóně.

Bez dlouhých tedy orací,

pryč mecenášskou pósu,

milion dávám v nadaci

pro vědu, verš i prósu.

Muž liberálních názorů

vděk zůstaví vždy Kristu,

nechci mít pomník z mramoru,

ni v Pantheoně bystu.

Jediná starost: najít sbor,

jenž znal by peníz chovat,

štědroty mojí věčný vzor

důkladně ošetřovat.

Bude-li dosť hlav dokola,

pak rozum bude jistý,

a bude řádná kontrola

a výsledek vždy čistý.

Řekl jsem a tak udělal

pomáhaje si z nouze

a základ svůj jsem moudře dal

pod klíče na rathouze.

Ať běží rok a utíká,

řádně se platí dáňka,

však jednou ať je veliká

u mého žlabu sháňka.

Umění pravé ovoce

musí se vynést na den,

ač úkol při tom porotce

nikterak není snaden.

Nestojíť u nás za grešli

dramata, prósa, básně,

kdyby se porotci nesešli,

věděl bys houby vlastně.

Však jsou-li jaké překážky,

uchazeč hned se doví,

a nešetří své podrážky

umělec opravdový.

A má-li pár dcer na vdaní,

své soky všecky skácí –

to dává ovšem bez ptaní

kvalitu každé práci.

A k tomu ještě píše-li

do novin – fít, si pískne,

o pánech dřív, by věděli,

půl roku chválu tiskne.

Klikaté kliky na stranu,

instance musí změknout,

v morálky takém průvanu

osobní choutkou fleknout.

Jen tak mé krásné zřízení

vznětů je mnohých látka,

a opravdové umění

nepřijde nikdy zkrátka.