Kočující divadlo.

Ta naše zem jak divadlo:

klín její šírý, tmavý sál,

tu pan režisér zasedá

a dbá, by každý dobře hrál.

On ve dne lampu velikou,

sta lampiček rozžíná v šeru

a pro effekt má hrom a blesk,

o muziku zle není věru.

A před ním stojí beden řad,

podél studené zdi se dmou;

v nich loutek němých pestrá směs

se tlačí, co jen desky jmou.

Klín země velký, tmavý sál,

tu pan režisér zasedá,

vybírá loutku po loutce,

pak dírku jakous vyhledá,

a na jeviště strčí ji.

Nu, můžete se divit hochu,

že princeznu, již tak měl rád,

nahoře milovat chce trochu? –

Tak maně, jako každý z nás,

i Jeník v širém světě stál,

dřív si jej dobře prohlednul,

potom sám sobě prál:

„Mám jít, kam oči povedou,

a švarné holky zulíbat,

a s ptáky zpívat o závod,

a z korbelů si přihýbat?

Či střádat mám groš po groši,

mít dlouhé šosy, drsnou dlaň,

mám časně líhat, časně vstát,

mám platit řádně každou daň,

a krále svého milovat,

počestné dcerky, syny mít,

vždy zticha jen se světem brát,

a posléz pánem radním být?!“ –

Přemýšlel Jeník, přemýšlel:

„co lepší jest, o kéž to vím!“

přemýšlel, nedomyslel přec –,

ubožák sestár mezi tím.

Režisér pod ním zasedal,

i zavzněl jeho zvonku hlas;

jakousi dírku vyhledal,

tou strh Jeníka dolů zas.