Kohelet.

V bezlistých stromech vítr smutně hvízdá,

noc blíží se, jde posupně a líně,

pod krovy zejí prázdná ptačí hnízda

a v pláči třtina uklání se k třtině.

Odložil starý Hebrej blány bílé,

kam psal jsa hořkým žalu zpitý vínem,

jak stál by všeho tvorstva na mohyle,

na svět se díval jedním velkým stínem.

A prožilých dnů tíž na něho padá,

svit lampy uráží jej i svit denní;

zřel život jako v slunci sprahlá lada

a cítil člověčenstva unavení.

Všech poutníků ty bludné kroky marné,

všech rukou mozoly a pot všech skrání

i hořkost žluče, pal zimnice žárné

a nudu porodu a umírání.

Tu hořkost, jež se z ženy v duši vlívá,

když dopit ke dnu pohár smyslnosti,

a mužů úsměv, za nímž zloba dlívá,

na hrobě práva výskot nepravosti.

To vše uzavřel v knihu Kazatele.

I děl mu kdos: Co platný rmut a slina,

jež vrhl jsi na dílo stvořitele?

Přec ku polibku není žena líná,

pták zpívá, voní květ a marnost všecka,

již kážeš, v nové tvary odívá se,

v svém nitru nový strom juž nese pecka,

jež dříme plodu ve šťavnatém mase. –

Leč starý Hebrej vrtěl šedou hlavou:

Když Jahvé spokojen s mým vytím vlčím,

co komu po tom? – On, bůh, oblit slávou,

já, pes, řek’ své – teď čekám jen a mlčím.