KOHOUT V MĚSTĚ

Jak v dřímotách jsem posavad

dlel v loži domova,

zpěv kohouta v sluch dnes mi pad

jak trubka kovová.

Ó, dík ti, jitra herolde,

ó, vřelý tobě dík,

že slyším prostřed města zde

zas jedenkrát tvůj křik!

Já slyším tě a ve snu zřím

kříž u cesty a les,

zalitou světlem slunečním

v topolech skrytou ves.

A potok, jenž jde olšemi,

jak táh by stříbro šnek,

a v modré výši nad zemí

shon čilých vlaštovek.

Dvůr ve snách zřím a dívčici,

džber v ruce, jíti v spěch,

šat podkasaný, na líci

i lýtkách slunce žeh.

A košiláčky před domy

a louky, jas a klid –

a tolik líto, líto mi

je oči otevřít...