Kojná.

Dnes v parku kojná seděla,

když slunce jarní plálo,

u prsu dítě buclaté

jí chtivě mléko ssálo.

A kojná k zemi hleděla,

vždy níže hlavu kladla,

až v písek horký pojednou

jí slza s tváře spadla.

Snad na své dítě myslila,

jež choré bez ní hyne,

co zatím ona v náručí

měšťáka dítě vine?

Snad ví, až vzroste dítě to,

jež mléko teď z ní pije,

že i jejímu dítěti

dá chomout kolem šíje?

Snad ještě jíné starosti

tu chudou matku kruší –

mně na dvé dětí těch osud

myšlenka šlehla duší.