Kol břehů Moraviných...

Kol břehů Moraviných šel jsem na své pouti,

potulce půvabné – kdož neměl by jich rád,

těch břehů dumavých, kol nichž vln hučí spád

a zeleň šťavnatá se směje odevšad

a kraj kol úrodou chce překynouti!

Hor věnec vidíš v dálce modravé se pnouti,

nad nimi blankyt chce se tuším rozzpívat,

že chuť mám věru sám svým písním vůle přát;

v tom šotek šťouchl mne, že do prosy jsem spad’

a jda kol břehů zvolal: „Bože, co tu proutí!”

V tom havran, pták to prorocký, plul nade mnou:

„To proutí dorůstá tu, brachu, na pomlázku!“

tak kroutě zobákem děl řečí tajemnou.

„Nejdříve sobě líné proklepají katě,

pak vypráší tu lživou, pokryteckou chásku.“

„Toť sám chci řezat již!“ – „Jen řež a vrchovatě!

Ven z chrámu, kramáři! – bič Páně švihej klatě!“