Kol samá záře, samý jas...

Kol samá záře, samý jas,

kdo odmlčel se, zpívá zas;

vše volá mě a vítá,

den roste, cesty jsou jak mlat,

kdo, probůh, může odolat,

když všecko všudy zkvítá?

Les hlavou kývá: „Blíž, jen blíž,

což ptáků zpívat neslyšíš?

spěš, přidruž se jich sboru!“

I zpívám krásou opojen,

ať do vsi jdu, ať ze vsi ven,

ať do boru neb z boru.

A mlýn mě volá: „Klepy, klep,

já na režný ti melu chléb,

kéž Pánbůh ti to žehná,

jen ať mi kola netrhá

a střemhlav v žlab se nevrhá

skal rozkvašená běhna.“

A pramen šumí: „Rychle spěš,

číš jasnějšího nenajdeš

v tom zlatém slunce žáru;

svá ňadra schlaď i ret; ó staň,

kdo čistou ruku má a dlaň,

můž pít i bez poháru!“

A luh mě vábí „Zkvetl jsem,

chci k hodům tvým být ubrusem,

nuž klidně k stolu sedni;

zde poklon dělat nemusíš,

vždyť chléb své vlastní píle jíš,

co živ jsi, ze dne ke dni.

To poctivým je milo všem,

jen nebuď nikdy otrokem

a nekloň se, strach v líci;

blesk v oku, kráse jenom služ,

jdi přímo v před! „Ej, spusťte juž

mí ptačí hudebníci!

A spusťte hodně veselou,

ať cestu moji po celou

to v starých ňadrech zvučí;

mě mistrem, zovou, zvykem as,

zda mistrem, rcete, prosím vás,

kdo od ptáků se učí?

Jsem učenníkem doposud,

mé mistrovství je klam a blud,

jen hrstka teskných zvuků,

ty všecky vycítíte však,

když náhle v lese zkřikne pták

při prázdném hnízdě v buku.

Leč vím, že za pohrobných chvil

druh druhu řekne: „On tu byl!“

to na památku stačí;

ať byl to hněv, ať smích, ať žal,

vždy z vůle boží vykonal

to poslání své ptačí.