Kol zlatých vlásků modrou stuhu...

Kol zlatých vlásků modrou stuhu

a tvářky jako růže květ,

tak spatřil jsem Tě z dětí kruhu,

když s cesty jsem se vrátil zpět.

Tys radostí se polekala,

zrak lesknul se a tvářka vzplála:

pak výš jsi bílé ručky dala

a vypjala se s dobrou píď

a sladkým šveholem se ptala:

„Ach, tatí, neseš něco, viď?“

I líbal jsem Tě, slzy krotě,

a šeptal v ouško: „Neříkej,

mám v každé kapse něco pro Tě,

však dřív mi pěknou pusu dej!“

A jak se svlačec k stéblu vije.

Své ručky bělší nad lilie

kol skloněné jsi vila šije

a líbala mne, tiskla zas

a smála se; – mně srdce bije,

kdy myslím na ten krásný čas.

Teď s cesty vracím-li se domů,

jde do schodů to tíž a tíž,

ach hraček nosit’ nemám komu.

Ty nejdeš v ústret mi, Ty spíš,

kol sebe plno květných poutek

a v něžné ručce myrty proutek...

O hrozno! Hledím v každý koutek

a s pláčem chodím sem a tam

a v rohu síně u Tvých loutek

den ze dne stokrát umírám.