Kolářská.

Ostrý poříz v ruku statnou,

na se z kůže zástěru!

Chci-li míti práci zdatnou,

dobré dřevo vyberu;

z hruba budiž otesáno,

pak na kozlu přiřezáno:

z náboje, špic, loukotí

kolo má se zrobiti.

Je to v světě kolotání,

vše se žene ku předu,

kolo času vše pohání,

také ducha národů.

Jedni druhých dostihují,

mocní slabých předstihují:

třeba mnoho vozů, kol –

jezdíť všechno napospol.

Vozy velkou roli hrály

v bojích předků slavených,

útokům když vzdorovaly

hradby z vozů spojených;

v nich se ženy s dětmi kryly,

když se voje mužné bily:

kolářům Trocnovský přál,

jejichť práci cenit znal.

Co vše z špalku muže býti,

když se řádně oteše!

Dáť se jím všem posloužiti

k prospěchu i k potěše.

Pluh nám kypří plodnou půdu,

brány drobí polní hrudu,

vozy sváží, kde co je –

štěstí divně koluje.

V blátě klusal chuďas mnohý,

teď, hle, jezdí v kočáru,

jiný, jenž měl velké rohy,

přicházívá na káru.

Kol své osy zem se točí,

z dráhy svojí nevybočí,

kdo však na ní zvrhne vůz,

zkusí mnohých nehod hrůz.

Chutě nástroj v ruku činnou,

s radostí v své práci dál,

rychle doby lidské minou,

blahý, kdo vždy k svému stál!

S jasnou tváři, s myslí čilou

robí kolář snažnou silou;

jeť vší jeho péče květ,

aby dobře jezdil svět.