KOLCHIS

Ty bledý muži ze sarmatských plání,

kam toulka tvá až sem tě zavedla,

kam díváš se to vlastně ze sedla

a kam se plížíš nyní rosou ranní?

Mně pokloň dřív se, která jsem tu paní,

a potom stůj! Což už jsem sešedla,

že nezříš mne, a tvář má pobledla,

ač plna dál jsem obrů, králů, saní?

Jsem země hrdých snů a nároků –

Já sama vzbouzím v horách vřavu hromů,

když vpád se blíží, velím k útoku –

na koně sedni, rychle vrať se domů!

Jsem pyšná žena, nechci otroků,

a mám-li vzdát se, musím vědět – komu!