Kolébka.

– V tom tichém koutku zpola skryta

juž stojí kolik dlouhých let,

ze čtyř prkének jenom sbita,

po stranách klasy, chrpy květ,

u hlavy růže, bílé, rudé,

zelený mnohý lístek v nich,

vše dílo práce prosté, chudé,

však pevné, z níž prach sotva zbude

i v létech po mně budoucích.

A v pokoji mém, který celý

nábytkem novým, moderním

vyzdoben, jaký kontrast smělý

ba skoro směšný v ní vždy zřím,

neb nemám ženy, nemám dětí,

a často přátel vtipy, smích,

mne zdály se juž pokoušeti,

bych hodil mezí staré smeti

ten odkaz časů minulých.

A přece nelze. V rozhorlení

ač často již jsem ruku vztáh’,

bych ušel žertům, v okamžení

ji chtěje skrýti v půdy tmách –

přec nemoh’ jsem, neb písní tklivou,

mně zdá se vždy, že náhle zní

to v ní tak prostou, zádumčivou,

že mnohou upomínkou živou

se srdce v ňadru rozechví...

A zdá se mi, že zase slyším

z dob dětských matčin tklivý hlas,

jenž tichým tónem k zlatým říším

se vznášíval v hvězd třpytný jas,

volaje s nebes andělíčka,

by ku kolébce hebce snes’

se bělounká jak holubička

a tichým spánkem sevřel víčka,

v snách dušku vznesa do nebes.

Leč obraz jiný rázem kalí

zář sladkých, dětských vzpomínek.

Chaloupku naši zřím, k ní valí

se rozbouřené řeky jek,

vln kalných proudy blíž se řítí,

za nimi nových hukot, sten –

jich příval roste, zachrániti

již nelze nic snad kromě žití

na krovu, jenž, ční z vody ven.

V tom výkřik hrozný duši zrývá –

ach, matčin hlas to nářku pln!

kolébka, jež skvost drahý skrývá,

dcerušku zlatou, v spoustě vln

teď zmizela a s nimi v boji

snad klesá již v jich dravou říš –

kol praskot... nářek ve příboji – –

Ó, noci děsná, z mysli mojí

snad nikdy, nikdy nezmizíš!

Než sotva rána úsvit všecky

mlh závoje kol rozdělil,

slabounký, známý hlásek dětský

ze zadu krovu slyšán byl –

a nebesa! jím zachycena

nám kolébka se směje vstříc!

Co osudu nám krutá změna?!

Zas máme vše, vždyť zachráněna

ta zlatá očka, smavá líc!

Ó vzpomínky! – Dnes čtyři rovy

tam v dáli z všeho zbyly jen,

pak kolébka, jež často poví

znov’ prchlých těch dob zašlý sen,

s níž nemoh’ jsem se rozloučiti

ni tehdy juž, z těch drahých míst,

kde dřív tak sladko bylo sníti,

v prach městský když mne v nudné žití

čas svál jak vichr svadlý list...

Nuž, zpívej dál mi, skvoste zlatý!

Přes plané žerty, vtipy, smích

tvým písním v hloubi srdce jatý

chci slouchat, duši stápět v nich,

v nich modlit se, k nim spoutat sebe

sám zatím jen – a pak, kdož ví,

zda v budoucnosti mně též z tebe

nesvitne, v niž víc než má nebe,

zář poesie nejsladší! –