Kolébka.

U kamen stojí kolébka –

venku se nevlídně smráká –

je jako prázdná skořepka,

jako klec, v níž není ptáka.

Ženě se večír, v poledne

jizba zdá pustá a sirá,

jak na tu kolébku pohlédne,

slzu si před mužem stírá.

Z okna ten sešlý od trudů

dívá se, dívá a mračí.

„Odnes to, ženo, na půdu,

když tě to svádí jen k pláči!“

Říká to stále, celé dni,

žena ji na místě nechá,

pláče, vždyť přec jen poslední

v slzách je každého těcha!

Nechá ji státi na světle,

jako se nechá klec státi,

zdali snad přece uletlé

ptačátko do ní se vrátí.