KOLÉBKA.

Když jsem já co outlé děcko plakával,

Tu mi máti milá zazpívala

A srdéčka mého něžný žal

Ve spánek libounký vkolébala.

Kdo, má ňadra! zkrotí teď váš boj?

Kdo to divé rozbouřené moře,

Kdo utiší srdce nepokoj?

Kdo ukojí teď mé duše hoře? –

Srdce mé! již o kolébce vím;

Netřes se – v té tiše budeš spáti:

Krutších muk, než máš, se nebojím –

Nač se tedy smrti, hrobu báti?