Koleda.

Nad rozlehlou pouští

žhavý den se sklání, –

kdo to volně v slunce žáru

kráčí pustou plání?

To je boží Matka,

v loktech Syna chová,

v chůzi Josef podpírá ji,

hovoří ta slova:

„Den už třetí jdeme...

Nikde spočinouti

nelze nám dnes na té strastné

do Egypta pouti.“

Po obzoru slunném

oko toužně zírá,

nad hlavami – modro nebe,

kolem poušť jen šírá.

Vzduch jak popel žhavý,

mdloba údy chvátí,

jdou, však cesta do daleka

volně jen se krátí.

Než hle v dálce slunné

co se to tam značí?

Prchavý-li obraz klamný,

jenž se v práznu zračí?

Není vzdušný obraz:

v dálce palmy klenou

vábně listy rozložité

studní nad roubenou.

Za útěšným zjevem

Josef míří chody,

v pochladu tam doufá nalézt

pramen živé vody.

Než – když došli cíle,

úlek tváře mění –

ani stébla trávy svěží

tam se nezelení.

Nad studánkou palmy

listy suché kloní,

studnička pak ani krůpěj

vody nevyroní.

Zaplakala Matka,

zaželela bolem,

že má dítě, její naděj,

s nimi zemřít spolem.

„Srdce hořem nyje –

smrť si strojí kosy!

Není, kdo by mroucím podal

se tři kapky rosy...“

Hořem podlomena

v drobném písku klečí,

Ježíšek jí objal šíji,

řekl vážnou řečí:

„Na smrť srdce trpí,

div se nerozpučí,

za lásku-li v žízni lásky

zášť mu podá žluči...“

V údivu a smutku

svatá Matka mladá

hlavu kloní, teskná tucha

do srdce jí padá...

V tom – Ó div divoucí!

vztáhl Ježíš ruku,

suchý strom se zazelenal

vonném ve rozpuku.

Osněžil se květem,

zraje v sladké plody,

studánka je na kyn boží

plná chladné vody.