KOLEJE.

Vy neznáte ten divný pocit dálky,

kdož denně dlíte ve snů objetí,

k nimž večer vždy po hluku, víru války

přec ptáče míru tiché zaletí,

jak bratr váš, či syn, či přítel známý,

jejž boj za chleba volá v zápas ven,

by dále hrál kus pochmurné své dramy,

co duši vaši měkký škádlí sen, –

jenž noci tmou, ať klid, ať vichr kvílí,

ať luny svit se kolem rozleje,

zří, ponuře jak do daleka pílí

ty dlouhé, nekonečné koleje!

Ó neznáte, co čarné něhy svůdné,

té divné něhy hladkých kolejnic,

jež v záři měsíce se lesknou bludné,

z té němé dálky duši vane vstříc – –:

z ní smutek měkký, hluboký tak dýše,

z ní hrůza sladká kane v duše mír,

z ní přelud smrti vzrůstá, který tiše

v myšlenek bezčetných se vkrádá vír! – –

Vše vůkol spí. Klid velký srdcem vane,

v sluch neurčitě vzdálený zní šum,

to rudý žár v tiš noci zadumané

se sloupy kouře stoupá k nebesům,

a dálkou kolejí stín chvátá blíže – – – –

jak upomínky trudné starý žrec,

jenž hlásá v noc, tam, blíž té strážné chýže,

jak na koleji zhynul zoufalec – –

a za ním druhý, který chmurně bájí

zvěsť o druhu, jenž v srdci štěstí nes’,

to sladké štěstí, jež se rodí v máji, –

a co květ zlomený na kolej kles’ – – – –

A vidiny ty rostou, trou se v stíny,

jak chmurných duchů mihotavý rej,

sval rozjetý, ret krvavý, zrak siný – – –

A zrak je upnut hladkou na kolej,

po níž se sune dále v neurčito,

až tam, kde koleje v tmu splývají, – – –

jak mládí sen, jehož vám z duše líto,

jejž vlny žití zpět vám nedají,

a touha divná obemkne vám duši,

svých vzpomínek zpět prchnout peřejí

za štěstím svým, jež srdce dlíti tuší

v neznámé dálce dlouhých kolejí, – –

tou stopou časů, jež se navždy ztrácí

a kteréž byly plny jasu tak – – – –

Hvizd probouzí vás náhle... S resignací

kolejí dlouhou v dál se sune zrak – –