KOLEJE

Prostydlé venkovské nádraží,

mlhou mdlé světlo proráží.

Za kolejemi dálka je širá –

a tady umírá víra...

Proč žádný z těch divokých vlaků,

které tu na křídlech ptáků

po kolejích bouří po léta,

nevezme mne s sebou do světa?

Ó, svět je víc, než v kanceláři nuda nezměrná

a večer na nároží ublikaná lucerna,

Ó, svět je víc, než dívky s pivoňkami v líci,

karty a hospodské řeči při sklenici.

Dvacet let a červenou čepici mít

a nemoci žádný z expresních vlaků zastavit,

nemoci dát sestoupiti cizí, krásné paní –

ach, to je smutné zaměstnání...

Koleje, to jsou dva zrádní hadi,

úlisně srdce rozteskněné hladí

a při tom zraňují do krve –

nehněvám se na ně po prvé.

Jinde život řekou kypí, chvátá,

tady rozlévá se v louže bláta.

Budu trpělivý po dny, snad po léta.

Ale jednou, jednou

křídla se zvednou –

uteču do světa...